Člověk by měl být v takové společnosti, kde se samozřejmě cítí nejlépe. Já se vždycky cítím nejlépe ve společnosti mých dětí anebo také ve společnosti mé rodiny, ale na tom není vůbec nic špatného a divného. Je naprosto logické, že člověk se bude většinou nejlépe cítit tam, kde to zná a kde je mu příjemně. A ve většině případů je to domácnost. Jeho rodina anebo také jeho přátelé. I když samozřejmě jsou výjimky a jsou takové výjimky, kdy třeba členové rodiny jsou tak moc rozhádaní, že se jednoznačně ani nesnesou. Tohle se mi taky kolikrát stalo a bylo to kvůli tomu, když jsem si našla partnera.
Partner byl jednou ve vězení, on tam nebyl sice vlastní vinou, ale on nechtěně omylem srazil cyklistu. Bohužel cyklista utrpěl vážná zranění a můj partner šel za to do vězení, a to na jeden rok. Moje rodina tohle nemohla překousnout. Nelíbilo se jí, že chodím prý s vyvrhelem společnosti, jenomže on za tohle nemůže a podle mého názoru můj partner není žádný vyvrhel jenom kvůli tomu, že omylem srazil cyklistu, který potom nadýchal jednu a půl promile. Tady jde vidět, že lidé někdy vidí úplně něco jiného, než jak ve skutečnosti je anebo lidé vidí to, co chtějí vidět.
To je právě ta smutná skutečnost. Kdy lidé jednoznačně chtějí vidět to, co se jim zrovna hodí do kšeftu. Kolikrát jsem také rodičům zkoušela říct, že ono to takhle není, že můj partner není žádný vyvrhel a že jednoznačně za to nemůže, že byl ve vězení, ale řekněte to rodičům. Takovým rodičům, kteří jsou konzervativní a kteří chtějí mít všechno dokonalé. Byla jsem z toho opravdu hodně nešťastná a nevěděla jsem, co mám dělat. Mého partnera to také moc mrzelo, protože partner se chtěl také zalíbit mé rodině, ale tohle se bohužel nestalo. Už je to rok a půl a stále se nic nezměnilo a rodiče stále nemohou skousnout to, s kým já chodím.