VÅ¡ichni vÃme, že je normálnà utrácet vydÄ›lané nebo jinak zÃskané penÃze. VÃme, že právÄ› proto si vydÄ›láváme. Abychom mohli utrácet a nÄ›co si za své penÃze poÅ™izovat. A minimálnÄ› v teoretické rovinÄ› vÃme vÅ¡ichni i to, že bychom mÄ›li utrácet penÃze jenom tehdy, když je máme, a nenà na Å¡kodu, když si nÄ›jaké i naÅ¡etÅ™Ãme, když neutratÃme vÅ¡echno hned.
A co také obvykle vÃme? I pravý opak. Tedy to, že pokud nÄ›kdo nemá penÄ›z dost, mÄ›l by i málo utrácet, a pokud má jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, nemÄ›l by utrácet a vytvářet tak dluhy. A pokud už nÄ›kdo takový utrácet a žÃt na dluh musÃ, pak by si mÄ›l kupovat jenom to, co skuteÄnÄ› neodkladnÄ› potÅ™ebuje, bez Äeho se nedá existovat. Aby se finanÄnÄ› co nejménÄ› zatěžoval a co nejménÄ› riskoval Äernou budoucnost.
Takto smýšlÃme o sobÄ› a ostatnÃch lidech. Aspoň tedy my soudnÃ, jichž je vÄ›tÅ¡ina. Jenže tak smýšlÃme bohužel Äasto jen o nás lidech. ZatÃmco jinak…
VÅ¡ichni vám jistÄ› potvrdÃ, že se na dluh žÃt nemá. Jenže pokud jde o náš stát, tam je nám to najednou pÅ™ekvapivÄ› jedno. U toho nám jaksi vůbec nevadÃ, když na dluh žije. Ba nÄ›kdy to i vyžadujeme, jak o tom svÄ›dÄà tÅ™eba i poslednà probÄ›hlá stávka. Pokud nám má stát nÄ›co dát, je nám jedno, kde na to vezme. HlavnÄ› když my od nÄ›j dostaneme co nejvÃc. A pokud možno bezpracnÄ›.
ZatÃmco u jiných lidà bychom kritizovali, že utrácejà penÃze, které nemajÃ, u státu je nám to jedno, ba to Äasto i podporujeme. Což je naprosto nelogické. Protože když utrácà pÅ™es mÃru jiný ÄlovÄ›k, poÅ¡kozuje dotyÄný jen sám sebe, zatÃmco zadlužuje-li se stát, poÅ¡kozuje vÅ¡echny své obÄany, i ty, kteřà z toho nic nemajÃ.
Tolerance k nárůstu státnÃho dluhu tedy urÄitÄ› nenà rozumná a mÄ›li bychom se jà zbavit. MÄ›li bychom bojovat spÃÅ¡e za vyrovnaný státnà rozpoÄet než za vlastnà krátkodobou výhodu na státnà náklady. Ale jak to vypadá? Bohužel Å¡patnÄ›. Státnà dluh, a to stále vyÅ¡Å¡Ã, tu totiž máme po celou dobu existence naÅ¡Ã souÄasné vlasti. A spÄ›jeme dÃky nÄ›mu do ekonomických pekel.