Všichni víme, že je normální utrácet vydělané nebo jinak získané peníze. Víme, že právě proto si vyděláváme. Abychom mohli utrácet a něco si za své peníze pořizovat. A minimálně v teoretické rovině víme všichni i to, že bychom měli utrácet peníze jenom tehdy, když je máme, a není na škodu, když si nějaké i našetříme, když neutratíme všechno hned.
A co také obvykle víme? I pravý opak. Tedy to, že pokud někdo nemá peněz dost, měl by i málo utrácet, a pokud má jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, neměl by utrácet a vytvářet tak dluhy. A pokud už někdo takový utrácet a žít na dluh musí, pak by si měl kupovat jenom to, co skutečně neodkladně potřebuje, bez čeho se nedá existovat. Aby se finančně co nejméně zatěžoval a co nejméně riskoval černou budoucnost.
Takto smýšlíme o sobě a ostatních lidech. Aspoň tedy my soudní, jichž je většina. Jenže tak smýšlíme bohužel často jen o nás lidech. Zatímco jinak…
Všichni vám jistě potvrdí, že se na dluh žít nemá. Jenže pokud jde o náš stát, tam je nám to najednou překvapivě jedno. U toho nám jaksi vůbec nevadí, když na dluh žije. Ba někdy to i vyžadujeme, jak o tom svědčí třeba i poslední proběhlá stávka. Pokud nám má stát něco dát, je nám jedno, kde na to vezme. Hlavně když my od něj dostaneme co nejvíc. A pokud možno bezpracně.
Zatímco u jiných lidí bychom kritizovali, že utrácejí peníze, které nemají, u státu je nám to jedno, ba to často i podporujeme. Což je naprosto nelogické. Protože když utrácí přes míru jiný člověk, poškozuje dotyčný jen sám sebe, zatímco zadlužuje-li se stát, poškozuje všechny své občany, i ty, kteří z toho nic nemají.
Tolerance k nárůstu státního dluhu tedy určitě není rozumná a měli bychom se jí zbavit. Měli bychom bojovat spíše za vyrovnaný státní rozpočet než za vlastní krátkodobou výhodu na státní náklady. Ale jak to vypadá? Bohužel špatně. Státní dluh, a to stále vyšší, tu totiž máme po celou dobu existence naší současné vlasti. A spějeme díky němu do ekonomických pekel.